Metalista.cz

Metalista.cz

Battle Beast – Bringer of Pain (2017)

Tak na úvod, pro ty co neznají Battle Beast, tahle šelma se zrodila v roce 2005, kdy za mikrofonem ještě stála nebojácná válečnice Nitte Valo. První krutou ránu bestie uštědřila v roce 2011 naprosto skvělým albem „Steel“. Od té doby se však leccos změnilo a jelikož původní zpěvačka upřednostnila raději rodinu před kariérou a načas odešla z branže, aby se mohla naplno věnovat svému potomkovi, zvolila si banda jako náhradu Nooru Louhimo.
Zprvu se zdála jako vcelku slušná náhrada za skvělý hlas Nitte, což i docela potvrzoval druhý počin, která hrdě nesl samotné jméno kapely.

Bohužel tady začíná to největší „ale“ a ten moment, kdy se všechno doslova podělalo.
Nevím a stále nechápu z jaké příčiny členům kapely tak ukrutně ruplo v hlavách, že se rozhodli k přeorientování z drsného, energického, surového a čistokrevného heavy metalu na ukrutně přeslazený a pubertální disco/pop “metal“, což nám z čista jasna ráčili oznámit albem „Unholy Savior“. No nebudu úplně zlý a uznávám, že toto album není až tak špatné
a stále má ještě své světlé chvilky. Dokonce se na něm najdou nějaké ty silné skladby, ve kterých se kapela spíše kloní ke svým kořenům. Ovšem nyní, co nám banda předložila na stůl svou novou specialitu, v podobě alba „Bringer of Pain“, je nám jasné, že už dávno nesedíme v hospodě plné válečníků, kde je nám servírován talíř s pořádným propečeným a šťavnatým flákem masa, ale nejspíš jsme v nějaké růžovoučké kavárničce, kde nám na malém talířku leží zákusek s kávičkou. Je pravda, že tohle album má sice drsný a honosný název, ale ve skutečnosti je celkově asi tak drsné jako štěňátko v koženém kabátku s několika kovovými pyramidkami. Hned u první skladby, která je vlastně metalovým love-songem, budete sedět s tváří opřenou o dlaň a přemýšlet, kdy se skladba konečně nějak rozjede. Mám však pro vás špatnou zprávu: Ona se nerozjede! Skladba je mdlá, nevýrazná, prostě nudná jako odpolední hodina ve škole a už takovýhle start prostě zavání pořádným průšvihem. Malinko si spravíme chuť na titulní skladbě „Bringer of Pain“, která už díkybohu konečně zní tak, že by nějaké ty “koule“ mohla mít. Ovšem opět jednotvárnost a předvídatelnost jí spíš sráží k zemi. Upřímně řečeno, ani o krok dál nás nečeká nějaké zlepšení. „King of the Day“ v sobě sice nese riffy vypůjčené z úspěšné „Enter the Metal Word“ z alba „Steel“ , ale takovýto chabý pokus přiživit se na dávno ztraceném umu rozhodně nezmění nic na tom, že tahle skladba prostě nemá čím pořádně zaujmout. K původnímu image kapely se trochu přiblížíme až skladbou „Beyond the Burning Skies“, kde konečně zaslechneme nějaké ty postupy a melodie, které jsme tolik milovali na prvních dvou albech. Už to není až tak mdlé bez života a snad by se na to dalo i “zaházet řepou“. V tuhle chvíli, kdy jsem si oddychl, že už to snad horší nebude, přichází „Familliar Hell“. No sakra! Zrovna když už jsem si myslel, že ta sladká pachuť zůstala na začátku alba, tak refrén této písničky mě zase sráží do přespříliš měkkého a notně pocukrovaného obláčku líbivé popové melodie. Ale to pravé peklo přišlo až s „Lost in Wars“. Po pár momentech jsem už naprosto nechápal, co to vlastně k čertu poslouchám! Zní to jako Within Temptation zkřížení s Nightwish, dochucení kapkou Evanescence a do toho ještě Tomi Joutsen z Amorphis. V tu chvíli jsem váhal, jestli to kapela myslí vážně nebo si ze mě už fakt na rovinu dělají srandu! Tak tohle je na mne opravdu moc! Po tomhle mě ani už nepřekvapilo, že „Bastard Son of Odin“ si toho hodně vypůjčila od Sabaton a jejich skladby „7734“, ale co byl hřebíček do rakve tohoto paskvilu, byly poslední dvě skladby, které už se ani nesnaží hrát si na to, že jsou “metal“, ale už je to čistokrevná popárna ala MTV! Skladbou „Dancing With the Beast“ se kapela očividně už přestala snažit, aby album alespoň na závěr tak nějak vypadalo
a jedou prostě moderní pop a „Far From Heaven“ je finální obrečení celé této blamáže a krachu.

No abych to shrnul, album opravdu dostálo svému názvu a přineslo mi neskutečné utrpení v podobě poslechu slabých, nudných skladeb, které by se hodily spíše na matějskou a ke kolotočům, než na koncerty a metalové festivaly. Ale nepředbíhejme, protože budeme moci posoudit sami, jak se na Masters of Rock předvedou. Ani nechci slyšet bonusové skladby u limitované edice, protože nyní si potřebuju propláchnout uši nějakým pořádným a nefalšovaným metalem! Nebudu vám lhát a narovinu řeknu, že trnu hrůzou, co kapela stvoří příště. Co se týče obalu, chybí mi tam jejich typický lev, kterého jsem vždycky považoval za jejich symbol. Na jednu stranu, když si vzpomenu na obsah, tak spíš děkuju všem svatým, že ho takhle nezneuctili, protože ten chudák by se šel oběsit, při pomyšlení, na čem se to vlastně vyjímá.

Konečné hodnocení:
3/10