Metalista.cz

Metalista.cz

Delain – Moonbathers (2016)

delain-moonbathersVšude kolem Delain je hodně živo, u nás jakbysmet. Jen pro pořádek… v červnu 2016 vystoupili na Metalfestu, poté v srpnu vydali nové album „Moonbathers“, hned nato v říjnu ohromili Zlín, kdy jim dokonce předskakovali švédští veteráni Evergrey, a nyní, v roce 2017, již máme u nás potvrzený minimálně letní koncert na Masters Of Rock. Ohlédněme se nyní za nedávno vydaným albem a také za obrovskou vlnou popularity, jíž si kapela může zaslouženě užívat díky své pilné práci a vydávání kvalitativně vzestupných desek.

 

Za svou desetiletou existenci přetavenou do pěti řadových alb dokázali Delain i v rámci tak statického žánru, jakým melodický frontwoman rock bezesporu je, udělat viditelné pokroky na cestě ke svojskosti. Zatímco debut se převážně nesl ve snách „ukážeme vám, jak moc milujeme rané Nightwish a naše krajany Within Temptation“, již druhé album „April Rain“ ukázalo cestu ke správným ingrediencím. Této cesty se mladí Holanďané drželi a vypracovali se až ke svému nejlepšímu, v pořadí čtvrtému albu „The Human Contradiction“ (2014) představujícímu vyspělý melodický rock, který je sám sebou a ví, že nemá cenu se přehnaně přetvařovat, když ve své podstatě není ničím výjimečným.

 

Delain si těchto mantinelů vědomi jsou a prokázali, že v nich umí dobře chodit. Dokonce se nebojím tvrdit, že již své domácí vzory Within Temptation převyšují, neboť na rozdíl od nich se kvalitativně neustále zlepšují a také jsou střízlivější co se studiové úpravy, orchestrálního balastu a cukrování týče (i když nikdo není dokonalý a i Delain tu a tam nějaká ta špetka cukru navíc do hrnce spadne). Totiž zatímco parta okolo Sharon den Adel se snaží být co nejvíce bombastická a rádiová, Delain si v duchu uchovávají svou duši a do jisté míry i rebelství prezentované nezkrotnou zpěvačkou Charlotte. Díky tomu jsou Delain na rozdíl od starších kolegů v tom, co dělají, mnohem více uvěřitelní. Bavíme se však jen o srovnání hudební produkce obou skupin, o jakémkoliv lidském soupeření či nevraživost nemůže být mezi oběma kapelami (i vzhledem k jejich rodinným vazbám) řeč.

 

Delain však na cestě za vyzráváním nemalou chvíli trápila kvalitativní nevyváženost, několik opravdu dobrých písní alba vždy kontroval zhruba stejný počet vycpávek. Postupně se však váhy začaly přiklánět na stranu kvality, až veškeré snahy vygradovaly zmíněným albem z roku 2014. Zároveň však tento čas přinesl otázku „Co teď?“. Nyní již víme, co se stalo. Máme před sebou nové album „Moonbathers“ (v pořadí páté) a můžeme říci, že poté, co Delain svou tvář nalezli, alespoň dočasně pozastavili kvalitativní vzestup své tvorby a s nalezenou tváří si snaží mírně, ale opravdu jen mírně pohrávat.

 

A jak tyto hrátky vypadají? Nejvýraznější změny doznal projev zpěvačky. Ačkoliv jsme ji na dřívějších nahrávkách mohli slyšet jen v bezpečných výškových a hloubkových polohách, nyní konečně dává v plné kráse na obdiv své umění, jímž vždy dokázala skladby ze studia na koncertních pódiích pozvednout o ligu výš. Můžeme si tak vychutnávat její výšky, na albech dosud prakticky nevídané, a zejména její sexy chrapláček, kterým se snaží muziku mírně ztvrdit (hutnějšímu zvuku ostatně dopomáhá i angažování doprovodné kytaristky Merel Bechtoldové). Co se týče doprovodných zpěváků představujících odnepaměti koření muziky Delain, je na jejich množství deska skoupá. Rozhodně zamrzí výjimečně absentující Marco Hietala, který zvlášť na minulé desce byl famózní. Ze známých jmen se můžeme těšit pouze spoluprací s modrovlasým všudybýlkem, tudíž Alissou White-Gluz (mimochodem Charlotte, Alissa a ještě Švédka Elize Ryd tvoří vcelku blízký kamarádský trojlístek, a tak by se nebylo čemu divit, kdybychom na příštím album Delain slyšeli klidně i hlasy všech tří div v jedné písni; nyní ale konec fantazírování).

 

To nejlepší nabízí album „Moonbathers“ v úvodní trojici skladeb a v posledních dvou skladbách. Zejména však druhá „The Glory and the Scum“ a desátá „Turn the Lights Out“ nad ostatní vynikají, a dokonce budí dojem, že posluchač poslouchá víc než nenáročný melodický rock. Ten je pro změnu nejvýrazněji zastoupen ve třetí „Suckerpunch“, ale světe div se, ono je to ve své triviálnosti chytlavé. Delain zkrátka mají talent na vytvoření kousavé a z hlavy nevymlátitelné melodie i v situaci, kdy jim ruka sypající cukr malinko ujede (obdobně se jim to podařilo i v případě hitu „Stardust“ z minulého alba). Dále je nápadný cover „Scandal“, u něhož si však nejsem příliš jistý významem. Charlotte na něm odvádí vynikající výkon, ovšem celkovým pojetím má cover do typicky queenovského přesahu daleko. Spíše zní jako koncertní juchačka, ovšem Delain ji živě nehrají… Jak si to mám tedy přebrat? Zbývající prostřední část alba je obyčejná, jako podklad normálně poslouchatelná a bohužel nic extra nenabízí. Posluchačské pocity jsou poměrně schizofrénní, neboť objeví-li se dobrý motiv, brzy se ztrácí v průměru a nevyužitém potenciálu. Navíc za dramaturgicky nejšťastnější nepovažuji zařazení dvou balad po sobě (čtvrtá a pátá skladba). Dopomáhá to k tomu, že následující rychlejší rockové skladby působí o to více jednotvárným dojmem. V prostřední části mohli Delain klidně krátit, neboť tahání stopáže k padesáti minutám je zbytečné, zvlášť u kapel hrajících pohodovou a nenáročnou muziku. Za maximum bych považoval čtyřicet minut, stopáž by hned získala na dynamičnosti, opravdové hity by více vynikly a posluchač by opakovaně album protáčel raději než za současného stavu, kdy si je vědom, že kapela toho chtěla na CD za každou cenu protlačit víc, než by bohatě stačilo. U minulého alba se tento postup téměř do puntíku povedl a odezva posluchačů byla více než dobrá, tak proč se toho nedržet.

 

Posloucháme pár výborných skladeb obalených v muzice místy lehounce nadprůměrné, místy vatové. Tomu odpovídá i hodnocení. „Moonbathers“ se staví stupínek níž pod svého předchůdce a současně dosavadní vrchol kapely „The Human Contradiction“. Delain se výrazně neposouvají, neboť vrcholu (alespoň prozatímního) již dosáhli. Nyní spíše řeší, jak neustrnout a alespoň mírně svůj projev ozvláštnit. Malinko změnili líčidla, ale jejich tvářička je stále dobře rozpoznatelná. Jen se nemohu zbavit pocitu, že Charlotte je vrstvou nových líčidel (hutnějších kytar a kláves) slyšet o malinko méně, než by bylo potřeba. Zde si patrně budou muset Delain vybrat, zda v budoucnu dají důraz na instrumentální hradby nebo to nejcennější, co mají, tudíž hlas Charlotte Wessels.

 

Hodnocení: 6,5 / 10

 

Tracklist:

 

  1. Hands of Gold
  2. The Glory and the Scum
  3. Suckerpunch
  4. The Hurricane
  5. Chrysalis – The Last Breath
  6. Fire with Fire
  7. Pendulum
  8. Danse Macabre
  9. Scandal (Queen cover)
  10. Turn the Lights Out
  11. The Monarch

 

Stopáž: 47:24

 

Delain – The Glory and the Scum

 

Delain – Suckerpunch