Metalista.cz

Metalista.cz

Fallujah – Dreamless (2016)

dreamlessNadějná partička mladých virtuózů, o níž časem možná budeme hovořit jako o průkopnické kapele nového metalového subžánru. Perfekcionismem udivila posluchačstvo již na debutu a s přihlédnutím k vlastním vývojovým tendencím se jistě nejednomu posluchači vkrádají na mysl vzrušující otázky ohledně jejího dalšího vývoje.

Ve své prozatím stále krátké historii kapela prošla pozoruhodnou cestou od technického death metalu s prvky deathcore přes sbližování se s progresivním metalem až po náladové meditace (místy i nemetalové) či ambient. Chronologicky vzato posloupnost výše zmíněných (sub)žánrů přibližně odpovídá a dlužno dodat, že na žádný z nich kapela dodnes zcela nezapomíná (sama sebe vnímá jako kapelu atmosférického metalu). V počátcích její tvorby mohly naznačovat melodické náladové party vzrušující prvek, který i přes řídký výskyt svou přítomností v jinak velmi tvrdé a nekompromisní muzice Fallujah poutal silnou pozornost a zároveň představoval cestu, jíž by se kapela v následujících letech mohla ubírat. Reálných rozměrů pak tato možnost nabyla na druhém albu The Flesh Prevails, významném to předělu odrážejícím genialitu tvůrčího myšlení a výjimečný cit pro střídání emočních rovin v rámci již tak detailně propracovaných kompozic. Nyní však před sebou máme třetí album Dreamless, které představuje jisté rozpolcení mezi vnitřním zakořeněním muzikantů a vlastními vizemi, do jejichž filozofie nás nechávají nahlédnout.

Jedná se o kosmos interpretačně nepříliš snadno uchopitelný, zvlášť přihlédneme-li i k poctivě zašifrovaným introvertním textům vypovídajícím o úpadkovém světě plném sociálních selhání. Místy z temných zákoutí veršů prosvítá světlo naděje, o jejímž realizování bychom možná nemuseli jen snít (motiv víry v člověka se u Fallujah neobjevuje poprvé), avšak neshledávám tento stav natolik silným. Znění tvrdších časů předešlých alb připomíná větší část písní. Nejzdařilejší kusy v tomto ohledu představují The Void Alone a Alone poutající pozornost mimo jiné i povedeným vintage riffem. Dále je tu melodický otvírák Face of Death, který dokáže i přes svou kratší stopáž bohatě představit vlastní emoční kouzlo, aby náhle zmizel, zatímco de facto coby intro alba připravil půdu pro blok čtyř živelných skladeb umně střídajících do detailu propracovanou agresi s převážně melancholickým přemítáním o našem nepříliš humánním světě. Právě onen protipól náladových pasáží, velmi krásně přetavených do atmosférických melodií, dotváří nádherný souzvuk tváře Fallujah.

Vytříbený cit pro instrumentální skladby mladíci představují i tentokrát, a tak máme možnost nechat se unášet kapelou do jejího soukromého (a prakticky nemetalového!) vesmíru vizí v trojici skladeb Fidelio, Les Silences a titulní Dreamless. Nejde sice o instrumentálky v pravém slova smyslu, neboť jazyk je přítomen v každé z nich. Plní však spíše roli jedné z dalších melodií nežli slovní výpovědi jako takové. Zajímavostí budiž, že první dvě jmenované skladby ani oficiální text nemají, přestože je v nich slovo slyšitelné. To jen podtrhuje celkovou složitost umění, jímž se Fallujah prezentují.

Od minula se zvýšil podíl hostujících čistých ženských vokálů, a to především ze strany Tori Letzter, která od letošního roku s kapelou vystupuje i živě, což hodnotím jako krok vpřed. Fallujah nám nikdy nepředkládali klasické duety ani „zaručeně prověřené“ variace na krásku a zvíře, přestože jejich texty vypovídají i o neopětovaných citech. Tyto vokály jsou naopak využívány (již od minulého alba) ke zkrášlení atmosféry. A daří se to zatraceně dobře.

Album však není bezchybné a v mém hodnocení nedosahuje kvalit alba předešlého, přestože se stále jedná o vysoce kvalitní muziku, která nás na jedné straně donutí myslet, na druhé straně nám dovolí nechat se unášet do jiné dimenze, a nadto je dotažená prakticky ve všech ohledech do nejmenších detailů. Novinka je totiž o 15 minut delší než její předchůdce a s mírným postesknutím dodávám, že téměř hodinu hrající deska nedokáže udržet vyžadovaný soustředěný poslech, čímž se koncept celistvosti nezanedbatelně naruší (vzniká pocit zmatení a ztrácení se v setlistu). Kupříkladu skladby Scar Queen, The Prodigal Son, Amber Gaz a Wind for Wings poměrně splývají. Každá z nich má slušné množství nápadů i zajímavých změn, ale opravdu strhující momenty jim chybí. Také skladba Adrenaline není až tak nekompromisní, jako bychom si možná z jejího názvu představovali. Kromě příliš dlouhé stopáže spočívá problém také v laťce, kterou sami sobě před dvěma lety Fallujah nastavili nesmírně vysoko. Dreamless je v konečném hodnocení zdařile perfekcionistické, nápadité a emočně rozmanité, jen to zkrátka není jako celek tak suverénní, dechberoucí a oslnivé jako předchozí album, které je silnými momenty nasyceno a současně je prosto hluchých míst.

Zároveň zůstává stále otevřená otázka budoucího směřování kapely, a tak se máme do příště nač těšit. Zůstanou Fallujah spíše věrni kořenům, nebo hlouběji přetaví vlastní vize do atmosférické muziky? Osobně bych je moc rád viděl více zainteresované ve druhé z obou možností. A vy?

 

Hodnocení: 8,5 / 10

Tracklist:

 

  1. Face of Death
  2. Adrenaline
  3. The Void Alone
  4. Abandon
  5. Scar Queen
  6. Dreamless
  7. The Prodigal Son
  8. Amber Gaze
  9. Fidelio
  10. Wind for Wings
  11. Les Silences
  12. Lacuna

 

Stopáž: 56:14

 

Fallujah – The Void Alone

Fallujah – Alone

Fallujah – Dreamless