Metalista.cz

Metalista.cz

Metallica Hardwired…To Self-Destruct

coverFanoušci Metallicy si museli počkat na desátý počin celých osm let. Kapela kolem zpěváka Jamese Hetfielda a bubeníka Larse Ulricha se mnohdy stala terčem posměšků a jízlivých poznámek části fanoušků, kteří nevěřili, že kapela na desátem počinu skutečně pracuje. Kapela tyto jízlivce bezpochyby umlčela, když oznámila vydání rovnou dvojalba. Lze říci, že album „Hardwired… To Self-Destruct“ je jedním z nejočekávanějších alb letošního roku, proto hodnocení nebude jednoduché. Album jak již bývá zvykem vyšlo v několika verzích: v té klasické jako CD, pak Deluxe edice s bonusovým třetím diskem, na kterém lze najít cover verze skladeb Ronnieho Jamese Dia, Iron Maiden nebo Deep Purple a také nově studiově upravenou skladbu Lords Of Summer, která se již ukázala před nějakou dobou a aby toho nebylo málo, tak na třetím disku nalezneme i živák. No a posledními verzemi jsou samozřejmě LP edice.

Již první skladba „Hardwired“, kterou jsem měl možnost slyšet s předstihem, poněvadž kapela titulní skladbu zveřejnila jako první singl a děly se věci. Tato skladba mě opravdu dostala. Je to návrat ke starým časům, kdy Metallica brouzdala po amerických klubech v rámci turné k pro mnohé fanoušky nejlepší a netvrdší desce „Kill ‚em All“. U této skladby mě překvapil výkon bubeníka Larse, který svým kritikům, jak se říká zavřel ústa.  Také výkon Jamese Hetfielda je vynikající a u této skladby se můžeme přesvědčit, že kapela stále ctí své thrashové kořeny. Oldschooloví fanoušci thrashe si museli zachrochtat blahem. Druhá skladba a současně druhý singl „Atlas, Rise!“ byla pro mě částečně překvapením z důvodu poměrné rozsáhlosti a současně potěšením, poněvadž tato skladba se nese v duchu britského heavy metalu. Nemohu si pomoct, ale v této skladbě slyším Iron Maiden, Saxon a další kapely NWOBHM. Tato skladba je také doplněna vkusnými soly Kirka Hammeta, který se sice autorsky na desce nepodílel, přesto zde odvádí úctyhodnou kytarovou práci. Třetí skladba „Now That We’re Dead“ je o dost odlišná, začíná instrumentální vyhrávkou kapely a přechází do groove stylu. Abych pravdu řekl, nemohu se rozhodnout, které album mi tato skladba připomíná, volil bych zřejmě mezi „…And Justice For All“ a černým albem. „Moth In Flame“ patří k mým favoritům a bezpochyby se jedná o jednu z nejchytlavějších skladeb na desce. Na této skladbě mě zaujalo střídání tempa skladby, které je prolnuto kytarovými vyhrávkami, které mě baví i po několikátém poslechu. Očekávám, že se tato skladba objeví i v koncertím setlistu během turné. Skladba „Dream No More“ mi trochu připomíná skladbu „Sad But True“, ale nenechte se zmýlit, nejedná se o lacinou opakavačku. Oproti „Sad But True“ mně zní tato skladbě tvrději, a především v této skladbě je velmi dobře zapracován refrén, když James burácí „Dreaming no More!“ tak mám husinu ještě ted. To co na této skladbě odbdivuju je to, že skladba je tvrdá i přes pomalejší tempo, to se ne každé kapele povede. Tento úkol Metallica zvládla bravůrně. „Halo on Fire“ je poslední skladbou na první z desek. O této skladbě mohu s čistým svědomím říct, že je mou nejoblíbenější na celé desce. Tato skladba se nese ve středním tempu a má všechno co má mít, je spíše laděná ve stylu hard rocku a heavy metalu. Patří k těm delším, má něco přes osm minut. U této skladby si užívám vše, není jí co vytknout, naopak musím vyzdvihnout závěr, který instrumentálně nemá chybu za zpěvu „Hello darkness, say goodbye“. První polovina desky končí velkolepě.

Druhá část začíná skladbou „Confusion“, která mi již od samotného začátku připomíná album „And Justice For All…“ a do jisté míry předchozí počin Death Magnetic. U skladby „ManUnkind“ slyším opět vlivy britské heavy metalové scény a nebojím se říci, že v této skladbě je slyšet Black Sabbath. U této skladby si opět povšimnete pomalejšího tempa někdy až s nádechem doomové atmosféry. „Here Comes Revenge“ opět zabrousí do osmdesátých let a u této skladby si nemohu pomoct, ale zde slyším jasný odkaz alba „Master Of Puppets“, které je mým vůbec nejoblíbenějším albem této losangelské smečky. Abych pravdu řekl, tak po oznámení kapely, že se bude jednat o dvojalbum jsem měl trochu obavy, protože udržet kvalitu alba i na druhém počinu je dosti obtížné a proto je třeba říci, že deska neztrácí na síle, ale graduje. „Am I Savage?“ začíná pomalou kytarovou vyhrávkou, ale nenechte se zmýlit, nejedná se o žádnou baladu, ale o jednu z dalších pořádně heavy skladeb, která je protkána fantastickými kytarovými riffy a pořádně kousavým vokálem, který Vás bezpochyby zaujme. Předposlední skladba „Murder One“ je věnována rock ‚n‘ rollovému velikánovi Lemmymu Kilmisterovi, který opustil tento svět na konci minulého roku. Abych pravdu řekl, tak v této skladbě, když se pořádně zaposloucháte, Motörhead uslyšíte. Poslední skladba „Spit Out The Bone“ je pořádnou thrashovou vypalovačkou a tady lze prohlásit, že se jedná o nejrychlejší skladbu na albu společně s titulní skladbou. Troufám si však říci, že „Spit Out The Bone“ je ještě o něco tvrdší. Album končí přesně tak, jak začalo, pěkně od podlahy s odkazem na první desku.

Co říci k desátemu počinu kapely? Album je výborné a dle mého názoru se jedná o nejlepší počin kapely od alba „And Justice For All…“. Albu není co vytknout oproti minulé desce „Death Magnetic“ má album „Hardwired… To Self-Destruct“ daleko lepší produkci, o kterou se postaral Greg Fidelman. Jedinou nevýhodou pro kapelu by mohlo být to, že má různorodé fanoušky, někteří očekávají, že kapela se bude držet striktně thrashových kořenů, další zase očekávají melodičtější směřování ve stylu černého alba nebo desek „Load/Reload“. Opravdu nezáviděníhodná situace. Myslím, že kapela zvolila dobrý směr a zapracovala do alba téměř všechna svá období, a také nezapomněla na své oblíbence, což je na desce slyšet. Dovolím si dát poslouchačům jednu malou radu, albu je třeba dát více poslechů, s každým dalším poslechem si všimnete dalších detailů nebo zajímavých momentů, v případě jednoho či dvou poslechů může být Váš názor na desku trochu zkreslený.

Metallica je nejenom proslulá svojí hudbou, ale také péčí o své fanoušky. Kdo jiný by vydal videoklipy ke všem skladbám z novinky a vypouštěl je v krátkých časových intervalech, kdo jiný by odpovídal živě na dotazy fanoušků na síti nebo během koncertů vytvořil pro skalní fanoušky tzv. „Snake Pit“. Jak se zdá, tak desku ocenili i samotní fanoušci. Podle zpráv z posledních dnů, deska dosáhla na první místo hned v 57 zemích. Nám nezbývá, než si počkat na oznámení české zastávky v rámci turné. Metallica ukázala, že ještě neřekla poslední slovo, tak snad nebudeme muset na další počin čekat dalších osm let.

Tracklist:

CD1

  1. Hardwired
  2. Atlas, Rise!
  3. Now That We’re Dead
  4. Moth In Flame
  5. Dream No More
  6. Halo On Fire

CD2

  1. Confusion
  2. ManUnkind
  3. Here Comes Revenge
  4. Am I Savage?
  5. Murder One
  6. Spit Out The Bone