Metalista.cz

Metalista.cz

Rotting Christ – Rituals (2016)

ritualsRotting Christ, představující hrdou stálici nejen řeckého metalu, v letošním roce vydali své dvanácté album, kterému vtiskli stručné a výstižné pojmenování Rituals. Skladby jím obsažené totiž mnohdy skutečně připomínají spíše zhudebnělé provádění starých a tajemných rituálů nežli ryze metalové skladby. Tím se jednak liší od skladeb alba předešlého (přestože jinak na něj hudebně i tematicky navazují), jednak tím dávají na obdiv skladatelskou vynalézavost a vášeň bratří Tolisů pro zhudebnění své oblíbené látky. Také ale tímto postupem kapela deklaruje svou touhu po udržení a upevnění si pozice mezi posluchači, kteří Rotting Christ objevili až prostřednictvím alb vydaných v posledních přibližně deseti letech.

 

Rotting Christ se sice nedopouštějí zrady vlastních blackových počátků ani prvotních fanoušků, nicméně právě fanouškovsky nejstarší přívrženci kapely jistě nejsou do jednoho spokojeni se současným vyzněním své modly a jejími prozatím umrtvenými černočernými kořeny, přestože Sakis stále krákorá jako havran ve své poslední hodince a skladby především z první půle devadesátých let jsou na koncertech stále živě přehrávány (avšak v minimálním množství). Rotting Christ nejsou bůhvíjak známou kapelou dláždící si cestu k metalovému mainstreamu, nicméně nové pozice mezi posluchači se jim podařilo získat originalitou a víceméně přirozeným, zdravým uměleckým vývojem, takže proč jim zasloužený úspěch nepřát a nepřimhouřit oko nad tím, že se logicky snaží pracně vydobyté pozice udržet. Proto se na letošním albu prezentují v rámci vlastní tvorby mírně konvenčně. Já však věřím, že Rotting Christ neustrnou a budou se dál posouvat od doby, kdy pilíře získaných pozic zpevní natolik, aby bylo možné se od nich odrazit. Bude to již na dalším albu? Byl bych za to rád, ovšem až čas ukáže… Letošní novinka se nachází přesně v bodě upevňování vydobytých pozic. Od minulého alba ji však dělí nejen větší důraz na atmosféru, ale bohužel i o třídu (ne-li dokonce o dvě třídy) nižší kvalita nahraného materiálu. Zakopaný pes je v tom, že předchozí deska z roku 2013 byla jednoduše vynikající, strhující, prakticky bezchybná. Laťku si Řekové nastavili skutečně vysoko a nyní jí nedosáhli. Přesto však nemůžeme mluvit o průšvihu ani pádu na hubu. Jaká tedy letošní fošna je?

 

Nejprve zmíním, že na poměry kapely oplývá vcelku tradiční stopáží okolo padesáti minut, což bych označil jako čas přijatelný a dostačující, nebýt kvalitativních zádrhelů, resp. několika slabých až zbytečných písní.

 

Širším pohledem vzato letošní „Rituály“ hudebně stále pokračují v rozvíjení vývojové linie započaté již na albu Theogonia (2007), přičemž mluvím zejména o zapojování sborů, folklórních motivů a nástrojů. Další dobový trend v historicky a mytologicky orientovaných textech již kapela dodržuje méně, neboť lyricky navazuje na minulé album Κατά τον δαίμονα εαυτού (2013), jež do centra dění vrátilo Sakisův zájem o jazyky a zejména filozoficky nahlížené otázky antikřesťanské a satanské.

 

Nelze si nevšimnout přizvaných hostů, jimiž Řekové nešetří. Nebojí se spolupráce se známými jmény evropského významu, ale ani se známými zástupci domácího folklóru či metalu. Podobných spoluprací užívají Rotting Christ, jen pro zajímavost, od roku 2004, tedy od alba Sanctus Diavolos, jež přineslo hit Athanati Este a současně ke kapele začalo přitahovat novou vlnu fanoušků. Osobně vidím spojitost mezi získáním nových stoupenců a účelně přizvanými hosty podílejícími se na nové tváři Rotting Christ, kterou kapela naznačila folkově znějícími slokami zmíněného hitu Athanati Este, načež ji naplno odhalila albem Theogonia (2007), zejména stěžejní skladbou Nemesis. Nyní však zpět k albu Rituals.

 

Letošní nahrávku citelně sráží kvalitativní výkyvy. Přestože kapela svou typickou tvář dokázala vtisknout každé z deseti skladeb, u některých kusů se nelze ubránit brzkému přejedení a prohlédnutí. Album se dá pomyslně rozdělit na dvě části, přičemž tu lepší část se všemi silnými momenty alba představuje první šestice skladeb. Svůj mistrný hudební minimalismus, jenž by si Sakis s bratrem mohli dát patentovat, předvádějí v plné kráse hned v úvodní In Nomine Dei Nostri, jejíž nosný riff brutálně vykope jakoukoliv zadnici z křesla. Za pozornost rozhodně stojí tajemná Ze Nigmar, stejně tak stejnou měrou třetí a šestá skladba (Elthe Kyrie + Tou Thanatou), neboť obě i přes na chlup stejnou kompozici skýtají hned několik silných momentů a perfektní gradaci vyústivší ve strhující, epický, chórický refrén.

 

Od sedmé písně však přichází značný kvalitativní pokles. Válečnou For a Voice Like Thunder z průměru nevytrhne ani přítomnost Nicka Holmese, následující skladby připomínají chudé bratříčky dříve vyřčeného (viz níže). Závěrečný cover jen mírně nad vodou drží skutečnost, nakolik hudebně odlišnou verzi se ve srovnání s art rockovým originálem podařilo kapele vytvořit (stařičké předloze se však nevyrovná).

 

Výrazné aluze na vlastní nedávné skladby, toť další charakteristický rys alba Rituals. Přestože bych s takovým názorem zcela nesouhlasil, nedivil bych se případným obviněním kapely z vykrádání vlastní tvorby, zvláštně tvorby docela nedávné. Některé pasáže totiž skutečně vytváří dojem již slyšeného. Kupříkladu úvod s nosným riffem čtvrté skladby Les Litanies de Satan (Les Fleurs du Mal) nápadně připomínají tytéž části perfektní skladby P’unchaw kachun – Tuta kachun z předešlého alba z roku 2013. Dále osmá Konx om Pax se až příliš podobá skladbě In Yumen – Xibalba (opět srovnáváme s předešlým albem). Brzdným prvkem letošního alba je i více než dobrá polovina následující deváté skladby Devadevam, která rovněž zní jako v minulé větě zmíněná In Yumen – Xibalba z předešlého alba!

 

S výraznými skladbami i počtem strhujících momentů jsou letos Rotting Christ o poznání méně štědří než před třemi lety. Letošní rituálně tajemný koncept jim však drží i navzdory kvalitativnímu pokulhávání. A navíc dodejme, že Řekové nikdy nenatočili špatný materiál, tedy ani letos, za což zasluhují uznání. Přestože umí opakovaně natočit vynikající desky (např. 2007, 2013), jsou schopni se i ve slabších chvilkách vždy vytasit s alespoň mírně nadprůměrným materiálem, který se navíc pro svou osobitost stává snadno identifikovatelným. Takové album víceméně představuje i letošní sbírka rituálů uhnívajícího těla Kristova. Navzdory všem výtkám album svou mírně nadprůměrnou kvalitu má, a přestože nepředstavuje tak šťavnaté sousto jako to tři roky staré, za letošních pár výborných skladeb, nápadité covery, zpracování Charlese Baudelaira a důmyslné zapracování přizvaných hostů přidávám jeden bodík navíc.

 

Hodnocení: 7 / 10

 

Tracklist:

  1. In Nomine Dei Nostri
  2. זה נגמר (Ze Nigmar)
  3. Ἐλθὲ κύριε (Elthe Kyrie)
  4. Les Litanies de Satan (Les Fleurs du Mal)
  5. Ἄπαγε Σατανά (Apage Satana)
  6. Του θάνατου (Tou Thanatou) (Nikos Xylouris cover)
  7. For a Voice Like Thunder
  8. Konx om Pax
  9. देवदेवं (Devadevam)
  10. The Four Horsemen (Aphrodite’s Child cover)

 

Stopáž: 49:05

 

Rotting Christ – Elthe Kyrie

https://www.youtube.com/watch?v=WDKuP1RiMp8

 

Rotting Christ – Ze Nigmar

 

Rotting Christ – Tou Thanatou

https://www.youtube.com/watch?v=0Qf8JgSm6pE